Články a videa z výstav

Marie Glűckaufová zasvětila celý svůj profesní život sklu: víc než pět desítek let práce, profesionality, poctivosti a zarputilého trvání na dokonalosti, ale také snahy vyjít vstříc tomu, co si materiál žádá, aby co nejlépe vynikly jeho přednosti.

K naplnění toho, co lze ze skla v pomyslné komunikaci s ním získat, Marie Glűckaufová prošla několika fázemi. A nesouvisely pouze s jejím studiem nebo místy, kde pracovala, nebo s úkoly, které tam převážně coby průmyslová designérka plnila. Podstatnější byl vývoj jejího názoru na sklo a na umění obecně, jenž se časem vyprecizoval coby jasný a nekompromisně formulovaný.

Ve tvorbě Marie Glűckaufová došlo před více něž patnácti lety ke zlomu. Souviselo to s odchodem ze sklářského průmyslu, kde doslova bojovala nejen za efektivitu, účelnost, ale hlavně za estetické hodnoty, za výtvarnou kvalitu. Skončila vazba na design, začala práce na řešení určité výtvarné problematiky ateliérového uměleckého skla, která ale přes predikovanou jednostrannost nedospěla k monotématické nudnosti. Výsledkem se naopak stala výtvarná bohatost a názorová pestrost. Impulzem byla fascinace pískovcovými valounydovezenými z pobytu v Americe.

V díle Marie Glűckaufové je přítomna krajina. Krajina její duše, jejích představ a také krajina reálná. Ta, která ji obklopuje. Jakoby se do jejích objektů propsaly Lužické hory. Místo krásné, rozmanité a přitom svým způsobem dramatické. V severních partiích tvrdé jako její vyvřeliny, čedič nebo šluknovský syenit, s původem ve žhavém nitru země, a v partiích jižních zase měkké jako pískovec kolem Sloupu vzniklý postupným usazováním a odplavováním. Potkávají se zde dva světy, které jakoby zrcadlily dvě polohy autorčiny osobnosti: pevnost v názorech prosazovanou navzdory všemu a všem a k tomu zdánlivě kontrastní osobní vřelost. Nevím, jestli to tak výtvarnice chce nebo vnímá, ale zdá se, že ve svém díle vypráví také o dětství, touze po klidu a jistotě (dům, loďka, šnek…).

Vývoj ale nebyl jednolitý. Mohlo by se jevit, že výměna jednoho kamene za druhý nehraje velkou roli. Ale nástup syenitu po pískovci proměnil nejen formální výraz, ale také duchovní vyznění. Syenit má strukturu jakoby opracovanou lidskýma rukama a zvláštní barvu. V jeho strukturách se odehrává nevyčerpatelné množství dějů. Se sklem tento těžký pevný kámen kontrastuje jiným způsobem než poddajný pískovec.

Spojovat kámen a sklo je výtvarně ošidné. Snadno vznikne banalita. Ne tak u Marie Glűckaufové. Celkově není těžké konstatovat, že záměr přemýšlet a pracovat co nejpříměji, elementárně, aby vynikl jak kámen, tak sklo, a oba tyto materiály fungovaly společně, se této výtvarné umělkyni podařilo naplnit.

Výstava, kterou máme možnost nyní obdivovat, se ohlíží ze celou autorčinou tvorbou, ne pouze za její dosud poslední desetiletou fází. Je bohatá, pestrá a hlavně neobyčejná a originální.

Za některými lidmi zůstane v životě jen pramálo. Ne tak za Marií Glűckaufovou. V jejím případě je jistě mnoho věcí, které jí život dal a vzal, jak praví podtitul výstavy ve Sklářském muzeu v Kamenickém Šenově. Podstatné je ovšem to, co zatím ona sama předala dál, co odevzdala sklu a jeho obdivovatelům: a to zásadní kus života, kreativitu a hlavně porozumění a (promiňte mi, že jsem trochu patetický) především lásku.

PhDr Milan Hlaveš

Stalo se dobrým zvykem a tradicí připomínat ve výstavním programu našeho muzea životní jubilea zdejších sklářských výtvarníků a designérů, kteří svou tvorbou ovlivnily výtvarný vývoj českého skla a sklářské výroby. Takovou osobností je bezesporu také Marie Glückaufová, která oslavila své životní jubileum právě letos v únoru.

Marie Glückaufová je absolventkou Uměleckoprůmyslové školy sklářské v Kamenickém Šenově – obor malba pod vedením profesorů Karla Rybáčka a Bohumila Čably. Svou profesní dráhu začala jako návrhářka v Moravských sklárnách ve Vrbnu pod Pradědem, kde realizovala změnu výrobního sortimentu. Po třech letech odešla v roce 1967 do Výzkumného ústavu sklářského v Novém Boru. V něm se spolu s Josefem Kochrdou a Antonií Jankovcovou podílela na tehdejším výzkumném programu obnovování starých sklářských technik a jejich uplatnění. ve výrobě. Kromě stěžejního výzkumu diatretových skel se zabývala také technikami lazur, lithyalinových skel, meteoskla či diprofilu.

V roce 1973 nastoupila Marie Glückaufová jako návrhářka do novoborského Crystalexu. Během pětadvaceti let jejího působení v podniku byly realizovány téměř dvě stovky jejích návrhů, v jejichž dekorování uplatňovala především malbu a kombinované techniky, přičemž barva jako taková měla často hlavní roli. Její návrhy byly pravidelně vybírány do soutěže Nejlepší výrobek roku a vyhodnocovány pro celostátní soutěž Czechoslovak Industrial Design.

Marie Glückaufová se nevěnovala jen průmyslovému designu, ale také tvorbě individuální. A od roku 1999, po odchodu z Crystalexu, se na ní zaměřila naplno. Své skleněné objekty z čirého i barevného skla tvarované na huti nechává dále precizně zpracovávat malbou, brusem i rytinou. Skleněná hmota ji zajímá natolik, že jí dává maximální prostor vyniknout. Na první pohled silně patrná inspirace přírodou se v její práci nejzřetelněji projevuje v posledních deseti letech, kdy sklo rafinovaně kombinuje s přírodním kamenem – americkým pískovcem, britským vápencem a českým sienitem.

Skleněné objekty Marie Glückaufové patří do sbírek několika českých muzeí a soukromých sbírek u nás i v zahraničí. Také naše muzeum vlastní zajímavou kolekci, která je průřezem jejím dlouholetým působením v oblasti sklářského designu.

Sklářská výtvarnice se účastnila řady kolektivních výstav po celém světě. Její první samostatná výstava se uskutečnila v Liberci v roce 1985. Od té doby vystavuje samostatně pravidelně. Nyní máme příležitost seznámit se tvorbou Marie Glückaufové i v Novém Boru.

Na výstavě nazvané „Paralelní cesty“ se sklářská výtvarnice představuje skleněnými plastikami posledních let. Výstavu, pořádanou pod záštitou Ministerstva kultury, máte možnost ve Sklářském muzeu shlédnout do 4. června 2006.

Mgr. Petra Ajšmanová

Umění je od nepaměti spjato s dobrodružstvím hledání a nalézání, k němuž vyzývají reflexe života člověka a přírody. Formy odvozené jak ze smyslových vjemů tak představ, vymezují si často samostatnou existenci. Tím mívají též vlastní příběhy.

Jeden z takových příběhů začal se odvíjet v práci novobroské sklářské výtvarnice Marie Glückaufové poté, co navštívila pacifické pobřeží Spojených států, kde jí zaujaly mořem vyvržené kameny, po tisíciletí tvarované pohybem vod oceánu. Těžko rozodnout , zda výchozí úlohu sehrál pocit pokory před přírodninou , která je vzkazem z minulosti země nebo obdiv k plastické sevřenosti dokonalého tvaru. Revokace zkušeností s dekorem malby na skle přivedla současně její pozornost ke struktuře povrchu kamenů, na níž zrak vnímá kresbu geologických vrstev a hmat jemnost pokožky. Putování po mořském břehu nabídlo citlivému vnímání výtvarnice hluboký zážitek. Předestřel před ní otázku, jež trvale doprovází umělecké tvoření, jaký je vztah mezi ladnými formami a něž usiluje podle svých dojmů i představ a podobami tvarů, které bez jakéhokoli zásahu naší vůle vytváří sama příroda. Znovu si uvědomila, že je nelze napodobovat. Radily ji k tomu zkušenosti přístupu ke sklu jako fenoménu uměleckému, netoliko když se zabývala výzkumem obnovy tradičních technik jeho zpracování, ale především z oblasti vlastních návrhů, v nichž dávala přednost modelování tvaru před jeho dekorováním. Naučila se ctít specifické vlastnosti transparentní hmoty, což ovšem nebránilo jejím úvahám, zda by nebylo možné spojit ji s hmotou jiného charakteru, přesněji nalézt formovou příbuznost mezi modelací skla a hotovými tvary oblázků různých rozměrů. Do hry vstoupil vztah dvou odlišných materií a vzájemná snášenlivost tvarů, formovaných přírodou s tvary vznikajících z vůle a představ umělce.

Ve vývoji sklářského umění není z praktického a výtvarného hlediska vyjímečné poměřovat dominantní hmotu skla s hutnými a neprůhlednými hmotami, jež jsou jí podřízeny. Výchozí příbuznost skla s kamenem podtrhuje navíc sám proces jeho tavení, při němž se využívá sypkého skupenství mateční horniny v podobě křemenného písku, který posléze slouží též v brusivech při opracování forem skla. S ohledem na zmíněné vazby ke zrodu skleněné hmoty ponechávala autorka vědomě již dříve v těle objektů z křišťálového optického skla vedle vzduchových bublinek i stopy písku, aby je učinila součástí jejich výtvarného výrazu. Touha vynalézat a zkoušet nové způsoby zpracování skleněných artefaktů vyvolala v ní aktuálně myšlenku , zda jejich navýsost křehká a poddajná povaha unese organickou symbiózu s hrubozrnnými a někdy žilkami vrstev pokreslenými kameny. Odvážná konfrontace se posunula do středu autorčina zájmu. Spoléhajíce na instinkt, proklestila si cestu k porovnání a soužití dvou hmot jednak důrazem na stavebnost vytvářených idolů nenáročných formátů, jednak vizuálně působivým propojením do hladkosti vybroušeného optického skla se strukturou kamenů. Samy o sobě působí svými podobami až magicky, takže si přímo i nepřímo vynucují adekvátní tvarování skla. Navázané souvislosti jeví se nejúčinnější v případech , v nichž se společným jmenovatelem stává abeceda geometrických forem (ostatně obstrahovaných z přírody), kužele, válce, koule a hranolu. Pro autorčin přístup lze toto poznání považovat za podstatné, což se jí osvědčilo též inspirací podoby čoček či kapek.

Marie Glückaufová vstoupla odvážně na neprobádanou půdu. Povedené pokusy se staly podnětem tvůrčího přístupu. Okouzlení úlomky žuly, které zformovaly živly otevřelo před bytostnou sklářkou nekonečně měnlivý svět forem , který rozšířil její představy. Přejme autorce zdárné pokračování v náročném úkolu.

PhDr Jiří Šetlík CsC